Sylwestře, jaká byla vaše cesta k nemocničnímu kaplanství?

Je to tak pět let, kdy jsem učil na žďárském Biskupském gymnáziu náboženství. Tahle práce s mladými mě bavila, ale přiznám se, že mě úplně nenaplňovala. Vnímal jsem, že Bůh vede mé kroky k nemocným. Byl jsem k dispozici na telefonu jako duchovní podpora lidem a občas jsem navštívil na vyžádání pacienty v nemocnici. Bohužel jsem zde nebyl zaměstnaný, a protože v Čechách nastala tehdy covidová pandemie, bylo problematické se do nemocnice kvůli různým opatřením dostat. Proto jsem stále více vnímal, že je zde potřeba i přítomnost římskokatolického kněze, který může kdykoliv nemocnému udělit svátosti nebo poskytnout duchovní podporu.

Abychom si udělali konkrétní představu o vašem působení ve zdravotnickém zařízení, můžete nám popsat, co všechno nemocniční kaplan vykonává?

Nemocniční kaplan nabízí svou službu tam, kde pacient hledá naději v jeho trápení, bolestech, nemoci nebo zoufalství. Může nabídnout také odpovědi v otázkách prožívání víry v době nemoci, umírání a smrti. Přijímá druhé s jeho fyzickými obtížemi, psychickými problémy, emočním trápením nebo osobními nejasnostmi v oblasti smíření se se sebou, Bohem nebo druhými. Naslouchání, blízkost a modlitba jsou mnohdy prostředky k řešení těchto náročných situací. A pak je tu druhá roveň - již zmíněné udílení svátostí, svaté přijímání a pomazání nemocných. Služba je určená všem zájemcům vždy s respektem k jejich náboženské příslušnosti a také těm, kteří jsou bez vyznání.

Většina z nás má osobní vztah k tomu, co děláme, čím se zabýváme. Jak je to s Vámi?

Máte pravdu, i v této oblasti vycházím z osobní zkušenosti. Před čtyřmi lety jsem byl nemocný a ležel jsem v nemocnici s vyhřezlou ploténkou. Měl jsem různé pocity. Ten týden pro mě byly takové exercicie (duchovní cvičení). Tehdy jsem zakusil, co člověk vlastně v životě potřebuje. Požádal jsem známého kněze, aby mi přijel udělit pomazání nemocných a byl jsem vděčný, že mě někdo navštívil, naslouchá mi a podporuje. Vyzkoušel jsem si to tedy, jak se říká, na vlastní kůži.

V nemocnici navštěvujete osobně většinu oddělení. Jak při svých návštěvách vnímáte přítomné pacienty? 

Odpověď je jednoduchá. Snažím se vnímat je jako lidi, vidět jejich důstojnost, jejich potřeby a problémy, naplňuji jejich potřeby, vidím člověka, který se trápí, něco konkrétního vždy potřebuje a já se snažím jeho potřeby naplňovat třeba jen prostřednictvím rozhovoru nebo modlitby. Je to vždy o naslouchání, ne o vnucování.

Máte pro nás nějaký příběh se šťastným koncem?

Určitě, a nejen jeden. Napadá mě paní, která se ocitla v nemocnici. Ochabovaly jí svaly. Tehdy byla zrovna různá covidová omezení a protože paní moje přítomnost a návštěvy u ní prokazatelně svědčily, mohl jsem ji pravidelně navštěvovat, podávat svaté přijímání, naslouchat jí a modlit se s ní. Její stav se stále víc a víc zlepšoval. Časem mohla do lázní, až se zotavila úplně. Lidé si často myslí, že přítomnost kněze znamená konec života. Není tomu tak. Udílení svátostí mnohdy dokáže vrátit ke zdraví. A těchto příběhů mám víc. Jsou pro mě velkou motivací ve službě pokračovat.

Jak vás mohou lidé kontaktovat a domluvit si s vámi návštěvu v nemocnici? 

V nemocnici pracuji dva nemocniční kaplani. Já pacienty navštěvuji vždy jednou týdně v pondělí od 13 do 17 hodin, případně pak po osobní dohodě. Na celý úvazek je tam zaměstnán evangelický kaplan, pan Vojtěch Hrouda. Kontakt na nás najdete na webových stránkách nemocnice. Zavolat mi můžete na tel. 733 741 473, případně i poslat email na jurczak@dieceze.cz Email na pana Hroudu je vojtech.hrouda@nnm.cz

Na Žďársku navštěvujete i různé sociální služby. Tam ale máte s sebou společnici, která dokáže snadno rozveselit přítomné.
O koho jde?

Jde o moji fenku Máňu, border kolii kříženou s labradorem. Když se podíváte lépe, zjistíte, že má na sobě kříž, takže je to ideální pes určený pro doprovod duchovního. Máňa je inteligentní, přátelská, má cit k druhým. Občas, když jsem navštěvoval místní Charitu a neměl pro ni hlídání, vzal jsem ji s sebou. Měla takový úspěch u druhých, že jsem se rozhodl absolvovat s ní canisterapeutické zkoušky. Když společně vejdeme do místnosti, navazuje okamžitě kontakt s druhými a otevírá srdce přítomných. Jezdíme tak společně do Domova na Moravci, do novoměstského stacionáře Zdislava, do žďárského Klubu v 9, do bystřického Klubu Včela a denního stacionáře Rosa. Máňa má aktuálně canisterapeutické zkoušky. Její přítomnost využívám mnohdy jako nástroj k rozhovoru s klientem. Má ráda lidi jako já.

Otče, máte závěrem nějakou radu pro naše farníky?

Ano, jednu bych tu měl, a to sice, že z každé nenadálé nepříznivé životní situace je nějaké východisko. Proto se nemusíme vzdávat života, blízkých nebo toho, co nás posiluje. Vždy jsem nadšený, když vidím u lůžka nemocného rodinu nebo blízké, a když se spolu modlíme. Modlitba má totiž sílu dělat zázraky a řešit neřešitelné. Rodina je tak často mostem mezi pacientem a knězem. Proto je moc důležité vnímat potřeby nemocných, nejen ty fyzické a psychické, ale i ty duchovní, a snažit se je naplňovat.

Děkuji za rozhovor (8. 10. 2024)

Lenka Šustrová